Následující text, otištěný
v lokálním periodiku obecního úřadu Prahy, laskavě poskytl Osvětovému
spolku Jakuba Hrona pan Křemen.
Vzpomínka na obzvláštníka
Lijou v sklárně Harrachově
sklenice, lijou, lijou, i když slunce svítí, i když denice...
Na konci 19.
století, kdy tyhle verše vznikly, musely znít ještě bláznivěji než dnes, kdy už
jsme na leccos zvyklí. Však také jejich autor, Jakub Hron Metánovský nebyl
žádný průměrný a obyčejný človíček. Ač gymnaziální profesor rakousko-uherské
monarchie, vyznačoval se neobyčejnou originalitou, mnohdy hraničící s velkou
výstředností. Do české literatury, alespoň na její okraj, vstoupil osobitým
stylem a především vlastní tvorbou nových slov, což na přelomu
Zbývá vysvětlit, proč vlastně na tohoto literáta, vědce a vynálezce vzpomínáme. Roku 1897 byl profesor Hron předčasně penzionován, k čemuž možná přispělo i to, že školního inspektora důsledně nazýval pozorovákem. A tak se nyní již výslužník Hron roku 1901 přestěhoval z Hradce Králové na Královské Vinohrady. Nezačal tu právě šťastně, při přihlašování na policejním komisařství nazval zdejšího úředníka souchňapákem a hned měl co vysvětlovat. Zprvu bydlel v Hradešínské ul. pod vodárnou, později pak na Korunní třídě 24 naproti Kravínu. Rozhodně však nežil životem penzisty. Spisoval a navíc se rozhodl studovat medicínu. Také zde se proslavil svými vynálezy, např. pitevní čepicí, až zděšený profesorský sbor usoudil, že lékařskému stavu hrozí pohroma. A tak jinak úspěšný student skončil u druhého rigoróza z patologické anatomie u proslulého profesora Hlavy. Hron to považoval za křivdu, ale nezatrpkl a v šestašedesáti letech se přihlásil na práva. Absolvoval tu sedm semestrů, pak však rezignoval a fakultu opustil. Krátce nato se odstěhoval zpátky domů, do rodné chalupy v Metánově.
Na Královských Vinohradech však po
něm zůstala památka dodnes. Není to nic menšího než již zmiňovaný buňát. Stojí,
už po mnoho desítek let, na psacím stole Karla Čapka, který ho nejen opatroval
jako památku na profesora hradeckého gymnázia (kde studoval), ale také hojně
využíval při psaní svých geniálních děl.