Následující text, otištěný v lokálním periodiku obecního úřadu Prahy, laskavě poskytl Osvětovému spolku Jakuba Hrona pan Křemen.

 


Vzpomínka na obzvláštníka

Lijou v sklárně Harrachově sklenice, lijou, lijou, i když slunce svítí, i když denice...

Na konci 19. století, kdy tyhle verše vznikly, musely znít ještě bláznivěji než dnes, kdy už jsme na leccos zvyklí. Však také jejich autor, Jakub Hron Metánovský nebyl žádný průměrný a obyčejný človíček. Ač gymnaziální profesor rakousko-uherské monarchie, vyznačoval se neobyčejnou originalitou, mnohdy hraničící s velkou výstředností. Do české literatury, alespoň na její okraj, vstoupil osobitým stylem a především vlastní tvorbou nových slov, což na přelomu 19, a 20. století bylo přece jen už poněkud neobvyklé. Na rozdíl od někdejších "čistitelů" českého jazyka z dob obrozeneckých je nutno Hronovi přiznat, že jeho novotvary měly jazykovou logiku a také - pravděpodobně nechtěný - humor. Tak třeba jeho čujba (vnímání) vychází ze slov čuju, počuj a háma (hmota) se zase objevuje ve výrazech hamat - jíst. Z vynálezů, mnohdy pozoruhodného dosahu, ale málokdy dotažených do využitelné podoby, si připomeňme ten nejslavnější - buňát, prakticky nepřekotitelný kalamář, ve kterém díky atmosférickému tlaku zůstávala hladina ve stále stejné výši, a to usnadňovalo namáčení pera.

Zbývá vysvětlit, proč vlastně na tohoto literáta, vědce a vynálezce vzpomínáme. Roku 1897 byl profesor Hron předčasně penzionován, k čemuž možná přispělo i to, že školního inspektora důsledně nazýval pozorovákem. A tak se nyní již výslužník Hron roku 1901 přestěhoval z Hradce Králové na Královské Vinohrady. Nezačal tu právě šťastně, při přihlašování na policejním komisařství nazval zdejšího úředníka souchňapákem a hned měl co vysvětlovat. Zprvu bydlel v Hradešínské ul. pod vodárnou, později pak na Korunní třídě 24 naproti Kravínu. Rozhodně však nežil životem penzisty. Spisoval a navíc se rozhodl studovat medicínu. Také zde se proslavil svými vynálezy, např. pitevní čepicí, až zděšený profesorský sbor usoudil, že lékařskému stavu hrozí pohroma. A tak jinak úspěšný student skončil u druhého rigoróza z patologické anatomie u proslulého profesora Hlavy. Hron to považoval za křivdu, ale nezatrpkl a v šestašedesáti letech se přihlásil na práva. Absolvoval tu sedm semestrů, pak však rezignoval a fakultu opustil. Krátce nato se odstěhoval zpátky domů, do rodné chalupy v Metánově.

Na Královských Vinohradech však po něm zůstala památka dodnes. Není to nic menšího než již zmiňovaný buňát. Stojí, už po mnoho desítek let, na psacím stole Karla Čapka, který ho nejen opatroval jako památku na profesora hradeckého gymnázia (kde studoval), ale také hojně využíval při psaní svých geniálních děl.

Pavel Augusta

Noviny Prahy 2, číslo 2, únor 2003: str 5